Jiřina Vondrák Kiszková

Dlouho jsem se nedokázala vyrovnat se situací, která nastala. Ač jsem rozchod nevylučovala, rozhodně jsem nedoufala, že se to stane. Rozchod dvou lidí může někoho bolet, ale jde se dál. Rozpad rodiny je o někom, kdo se nemůže sám rozhodovat a vyrovnat se s nastalou situaci je od jeho rodičů opravdu hazard s city.

Z psychologického hlediska je pro jednotlivce důležité udělat si vlastní analýzu pro a proti. Má to pomocí překročit pomyslnou životní hranici, netrápit se výčitkami a najít dost energie zapomenout a jít dál.

Pro mne byly osudové věty, které v tomto období rozchodu zazněly.

1. Nikoho jsem nemiloval jako Tebe. Myslel mne.

2. Za všechno mi zaplatíš, chci, aby jsi skončila pod mostem. Myslel mne.

3. Žena potřebuje sex, proto musíš pochopit, proč jsem tady se svou novou přítelkyni. Mluvil o ní.

4. Vím, že není krásná, ale je krásná uvnitř. To mluvil ex o své nově vyvolené.

Když jsem dospívala, rodiče mne usměrňovali a snažili ze mne vychovat slušného člověka. Ale i já už vnímala, jak žijí a neshody, které řešili svým způsobem, mne znechutilo založit rodinu. Neshody jsem vnímala i ve vztahu k rodičům a násilí, které jsem viděla, způsobilo, že jsem raději vrazila  jako náctiletá facku otčínovi, než abych ustoupila.

V manželství jsem sama dobrovolně udělala nespočet ústupků pro zachování vztahu pro rodinu a dceru. Koupili jsme si auto a já se těšila, že budu jezdit jako řidič. Bohužel majetnický a puntičkářský manžel mi oznámil, že auto je jen jeho a řídit ho nikdy nebudu. Bylo to pro mne opravdu těžké a nakonec jsem se s tím smířila.

Když jsme se přestěhovali do jeho rodného domu, chtěla jsem jeho potenciál využít na maximum. Když mi manžel řekl, že mi tam nic nepatří a o ničem nebudu rozhodovat, bylo to pro mne těžké a nakonec jsem to přijala.

Když jsem byla v očekávání našeho prvního a jediného potomka, s radostí jsem připravila večer, kde jsme se měli dohodnout a vybrat jméno. Je to nádherný okamžik očekávání. Když jsem se dozvěděla, že chce jméno své, nebo po matce, úžasný okamžik se rozplynul. Jméno jeho matky nepřicházelo v úvahu, možná i proto, že se z údajně baletky se stal kynutý knedlík, který s chutí po všech dojídal zbytky, aby se to nevyhodilo. Pojmenovat někoho po někom je pro mne rituál, kdy si toho člověka pro něco vážíte. Večer dopadl fiaskem a tady jsem necouvla. Vše jsem utla větou, že u porodu budu jenom já a ptát se budou mne. Poprvé jsem viděla, jak mu naběhlý žíly v obličeji, skřípal zuby a snažil se potlačit vnitřní vztek.

Když jsem porodila a dítě bylo v pořádku, chtěl manžel po čase počít dítě nové. Už jsem byla otupělá jeho přístupem, kdy mne jasné definoval, co ve vztahu znamenám. Bez skrupulí jsem řekla ne.

Dnes jsou tyto myšlenky pro mne jen slova ve větě. Už mne to nebolí.

Jsem schopna s nadhledem hodnotit pro a proti. Bez nadsázky říkám, že jsem se neměla ukecat. Něco jiného mi bylo nabízeno a něco jiného mi bylo servírováno. Ale nenarodila by se nám dcera. Proto nemůžu vztah negovat.

Říká se, že na rozvodu mají stejný podíl oba.

V hloubce myšlenky to byl jen on. V realizaci oba, protože jsem byla znechucená jeho přístupem a nakonec se to odrazilo i ve vztahu.

Do vztahu jsem vstoupila s nadšením, že budeme spolu cestovat a poznávat se, zda se k sobě hodíme a zda můžeme pak založit rodinu. Přišla první sprcha. Naše dovolená je naše zahrada u domu, řekl. Mám si uvědomít, jaké mám štěstí, že každý to nemá. 

Říkám si, vztah je o kompromisu a šla s mladickou nerozvážnosti dál. Chyba, už to byl první signál. Měla jsem odejít.

Tchýni jsem neměla moc ráda. Když jsem zjistila, že moje důvěrnosti se dozvěděla celá vesnice, už jsem jí nic neřekla. Za to manžel byl u ní vařený, pečený. Bydlela v rodinném domku dole a když manžel přišel domů, první kroky vedly k ní. Byl tam někdy i hodinu, než všechno probrali. Bohužel si pak nepamatoval, co řekl mne a co jí. Často jsme se kvůli tomu hádali. Nakonec ze mne vždy udělal dementa, že si to nepamatuju.

Tady začaly moje první hořké pilulky. Měla bych odejít, ale už jsme měli rodinu.

Když jsem cítila, že se náš vztah rozpadá, zařídila jsem si dvoupokojový byt ve městě, kam jsem se chtěla s dcerou odstěhovat a dát mu prostor, aby si ujasnil priority. Chodila jsem tam po práci a dělala úpravy v bytě před nastěhováním. Tolik času v té době jsme nikdy spolu za celé manželství nestrávili. Byl tam vařený, pečený. Žádná maminka, ale po práci jel za mnou do bytu. Pořád mluvil a to se mnou v manželství nechtěl nikdy nic řešit. Prý všechno pochopil. Prý si uvědomuje vše, co jsem mu vytýkala a že se změní, že se polepší, jen ať se vrátím k němu zpátky. Nakonec mne ukecal. To byla velká životní chyba. Nešlo mu o změnu jeho chování. Bylo to jeho Ego. Celá vesnice by věděla, že jsem ho nakonec opustila, to nemohl dopustit. A tak vymyslel ďábelský plán, na jehož konci mne výklopnul a tím mne potrestal za mou troufalost a to není dost velká náplast na jeho Ego. Chce mne úplně zničit, abych neměla nic, abych skončila pod mostem.

Dnes, když to umím pojmenovat, je to horor. Člověk, který při seznamce odpoví na otázku, jak by se zachoval, kdyby jsme se rozvedli, odpoví, že bychom zůstali přátelé, vás nutí si položit jinou otázku. Změnil se tolik životem, nebo celou dobu hrál divadlo.

Tím si dnes nejsem pořád jistá.

Co ale vím určitě, že kdyby se mne před nebeskými branami ptali, co s ním, hodila bylo ho přes palubu. 

Otázka není co já.

Otázka je, jestli by ho před palubu hodila i jeho dcera.

"Můžu paní Evičku uklidnit. 

I kdyby mi dnes exmanžel nabízel barák, který zdědil po rodičích, kteří se o něho starali až do své smrti, moc se nepotatil a nic z toho, co sliboval, nesplnil. Já ho nechci.

Ale jsem ráda, že tam má někoho, kdo mu vypere, vyžehlí, vyluxuje, navaří, protože on si neumí uvařit ani čaj.

Ale kdyby se neoblíkal jako dědek, tak mu přeji, aby zbalil nějakou čtyřicítku, protože vypadá mladé oproti své současné manželce, a mel by bonus v tom, že se o něho na stáří někdo postará, protože vidno už teď, že do své současné manželky musí investovat z důvodu zdravotních problémů."