Příběh III.
Příběh III.
Lavička
Občas zatoužím po klidu a relaxu venkovního prostoru. Miluju to městské hemžení.
Bylo opravdu vedro, tropy.
Sedla jsem si na lavičku do stínu proti Czabi.
Je to lavička, kde není kolem velký pohyb, spíše naproti.
Co čert nechtěl, vidím plíživým krokem se přibližovat ženskou, která mi celou dobu po rozvodu pije krev.
Přichází v doprovody své snachy.
Znám ji z vidění, nebydlí tu.
Před sebou tlačí kočárek. Vypadá mladě. Říkám si, že by zatoužili po benjaminkovi?
Zastavují se u mne.
Je o generaci starší, tak ji zdravím první a dodávám otázku na její snachu: snad jste si nepořídili druhé?
A rozhořčeně do to vstupuje její tchýně, že né, že to už je dcera její dcery. Tak teď nevím, jestli vůbec dokončila školu.
V hlavě se mi rozsvítila žárovka.
Nahodilá jsem divadlo, abych vyloučila iluzi, že bych s tím mohla mít něco společného.
Už bylo divné, že jsem je potkala.
Bylo divné, že šla s kočárkem, když bydlí někde za Bludovičákem, kde snad jezdí doprava třikrát denně.
Už bylo divné, že tahle ženská nechodila na procházky.
A uvážím-li fakt, že si mi sama stěžovala, jaké jim tu lidé dělali naschvály, lze usuzovat, že tu nebyli v oblibě.
Nevím proč, ale jsou důvody, kdy se mstí celé rodině.